Řada nešťastných příhod
Řada nešťastných příhod je, ať si říká kdo chce co chce, velmi podařená, černá, rodinná komedie. I když začátek mě vyděsil, animák od DreamWorksu o šťastném malém elfovi - to jsem teda nečekal... Po chvíli je naštěstí přerušen vypravěčem - spisovatelem, který začne vyprávět příběh tří sirotků, čtrnáctileté vynálezkyně Violet, jejího mladšího, sečtělého bratra Klause a batolete Sunny, která ještě nemluví, ale za to se dokáže do věcí zakousnout. Film se pohybuje někde mezi Adams Family a Burtonovým vizuálním stylem a řekl bych, že za poslední dobu je to jeden z mála filmů, který bych vřele doporučil - a nejen díky chameleónskému ztvárnění hlavního záporáka, hraběte Olafa, Jimem Carry. A vzhledem k tomu, že jde o zfilmovanou knihu, resp. tři knihy, a ještě nějaké zbývají, tak se lze těšit na pokračování...
Děti přišly při záhadném požáru domu o rodiče a tak jsou jako sirotci svěřeni strýci, hraběti Olafovi, který je současně i hercem. V zápětí uvidíme zanedbaný dům a jeho majitele, bizarního herce se skvělými kreacemi a přehráváním - co už taky od Jima Carryho čekat jiného. Olaf si dělá ze sirotků sluhy, ale hlavně je chce připravit o peníze. První pokus, zamčení v autě na přejezdu, mu nevyjde díky Klausovým znalostem a Violetiným nápadům, navíc je přistižen panem Poem, správce pozůstalosti, a tak jsou děti odvezeny ke strýci Montymu, vědci specializovanému na hady. Ten s nimi plánuje odjet do Peru na vědeckou expedici, Klaus z náznaků zjistí, že je něco spojuje, ale neví co. Bohužel se k nim přidává hned večer Olaf, převlečen za asistenta. A ráno je profesor nalezen mrtev.
Děti se tedy přesouvají k tetičce, která se všeho bojí, žije v bizarním domě nad jezerem a jejího manžela zabili masožravé pijavice. A opět nalézají jisté rodinné znaky a něco z minulosti rodiny, přičemž se zdá, že se vše točí zvláštního dalekohledu. Kromě toho, že se teta všeho bojí, tak je posedlá mluvnicí, resp. gramatikou, což samozřejmě vede ke komickým situacím - v ohrožení života opravuje útočníka apod. - nápad sice nijak originální, ale mile zpracovaný. Opět se totiž na scéně objevuje Olaf, tentokrát v přestrojení za námořníka. A za chvíli je na světě další mrtvola (teta spáchala sebevraždu), ale v jejím dopise na rozloučenou je skryt vzkaz, který říká, že žije a že je schována v Bílé jeskyni. Děti se vydáváájí za ní, bohužel na ně při zpáteční cestě přes jezero zaútočí masožravé pijavice. Zachrání je, kdo jiný než Olaf - ale zachrání jenom děti, tetu nechá na pospas pijavicím... Bohužel se k tomuto nachomýtne pan Poe, a natolik ho to dojme, že děti svěří opět do péče hraběte Olafa, který pojme ďábelský plán na svatbu s Violet, pod zástěrkou divadelní hry. Jako rukojmí má Sunny, Klaus se ji vydá do věže zachránit a zjistí, že ve věži je obrovské zrcadlo, kterým Olaf podpaloval domy, i ten jejich. Olaf je zatčen, ale později uteče, aby mohly být natočeny další díly.
Film je opravdu povedený, za zmínku stojí některé zajímavé momenty. Např. titulky u žvatlání batolete Sunny. Nebo zajímavé a bizarní pohledy. A závěrečné titulky jsou animovaná lahůdka. Pochválit musím i pozitivní vyznění a skvělou atmosféru. Na druhou stranu je lepší u filmu občas radši nepřemýšlet, nějaká logická díra by se našla, během filmu se toho sice hodně stane, ale motivy se opakují... Ale vizuálně je film opravdu velmi podařený - třeba dům nad jezerem a jeho destrukce - ale to jen jeden z mnoha povedených momentů. Až mi připadá, že je tam těch zajímavých záběrů mnoho.... Bohužel onen spojující motiv se nedozvíme, takže další díly lze očekávat skoro s jistotou.