Poslední císař
Píše se rok 1950 a jsme v Mandžusku, někde na čínsko-sovětské hranici. Do trestaneckého tábora přijíždí vězeň, ve kterém ostatní poznávají posledního čínského císaře. U výslechů, z jeho vzpomínek a z knihy jeho anglického učitele se dozvídáme jeho životní osud. Osud člověka, který byl ve třech letech odtržen od matky a vychováván v izolaci Zakázaného města. Poté vyrůstal v iluzi neomezené moci, přitom se jako dítě moci vzdal a jeho úřad se udržoval z úcty k tradici. Další revoluce v Číně koncem dvacátých let ho vyhnala zpátky do rodného Mandžuska, kde s pomocí Japonců založil stát Mandžusko, v jehož čele stanul jako císař. Ale příliš pozdě zjistil, že je pouhá loutka ovládaná pro-Japonskou vládou a po konci druhé světové války skončil v čínském vězení. Zbytek života dožil jako řadový občan a zahradník v Pekingu.
Film shrnuje osudy Číny první poloviny minulého století, ale zaměřuje se prakticky na osudy jediného člověka. Sledujeme jeho osud od dětství a dospívání v přepychu a zdánlivé všemocnosti, s jeho dvoumi manželkami, přes elegána a lva salónů a císaře, který se snaží pomáhat svému lidu. Končí jako vězeň a zahradník, a konec, kdy mezi vězni rudých gard potkává bývalého velitele jejich věznice je více než symbolický.
A je to krásná, byť tříhodinová podívaná. Orientální přepych i elegance třicátých let, bezútěšnost komunistického vězení, to vše se střídá a pěkně na sebe navazuje. Kromě dějových linií jsou zajímavé i různé záběry, ať už z paláce začátku století nebo elegance salónů a Mandžuska. Oko také potěší jemné záběry a vztahy mezi císařem a jeho manželkami, třeba i vizuální proměna císařské rodiny na moderní evropany.
Nevím, co je skutečnost a co autorská licence, protože to, že by uvěznili císaře ve stejné cele s jeho sluhou mi nepřipadá reálné - komunisti si na takových detailech dávali záležet. Také to, že ho rovnou nezastřelili, ale po deseti letech pustili je v evropských souvislostech nečekané... Od filmu bych očekával více psychologický pohled, protože ran osudu bylo celkem dost. Třeba zjištění, že zatím žil ve lži a není všemocný císař, jak mu od dětství vštěpují, nebo jeho víra v nezávislé Mandžusko otupená bojkotem jeho ministrů. Také přechod z paláce do vězení se na něm musel podepsat, ale jak to vše vnímal vlastně nevíme. Tyto životní zlomy jsou sice naznačeny, včetně reakcí císaře, ale větší hloubka mi chybí.
Film se mi zdá pouze příliš pro-čínský a výrazně proti-japonský. Nejsem odborník na regionální vztahy, a Japonci za druhé světové nebyli žádní beránci, takže nevím. Ale přesto lze tento film pouze doporučit - a přestože získal devět Oskarů, tak je opravdu dobrý. A k sehnání je v Levných knihách, takže není moc o čem přemýšlet.