Bílý šejk
Tento černobílý film z roku 1952 mě příjemně překvapil, celkem vážné téma zpracovává s nadhledem a vtipem. Jde o první Felliniho samostatný film, někteří sice říkají, že není hoden jeho jména a prý patří toto melodrama k lidové zábavě. Já tyto (pseudo)problémy neřešil a filmem se bavil, myslím, že vzhledem k roku vzniku lze vysledovat i zajímavé filmové prvky.
Novomanželé Ivan a Wanda přijíždějí ranním expresem do Říma, kde hodlá Ivan představit Wandu svému strýci a jeho rodině. Po ubytování Ivan chvíli odpočívá, Wanda pod záminkou koupele odchází hledat Bílého Šejka, hrdinu dobrodružných časopisů. V redakci se nadšená Wanda setkává s několika pracovníky, kteří ji i se štábem nakládají a odváží fotit další dobrodružství, bohužel 25 kilometrů od Říma. Zde se v romantické scéně setkává Wanda s Bílým šejkem, ten ji okouzlí a Wanda dostane dokonce epizodní roličku. Šejk vábí Wandu sladkými řečmi, odpoledne s ní vyráží na moře, kde se ji pokouší svézt, o což mu samozřejmě šlo od samého začátku. Když se mu to nedaří, vymyslí si srdceryvnou historku o zlé manželce, jen aby získal kapku toho soucitu. Wanda pochopí povrchnost tohoto světa hned po přistání tváří v tvář hercově rozzuřené manželce, málem dojde ke rvačce. Je večer, štáb odjíždí, ale Wanda se schovává v lesích, do Říma se vrací až pozdě v noci.
Tyto ironicky romantické scény jsou střídány se scénami, v nichž se Ivan snaží různě vysvětlit a maskovat Wandinu nepřítomnost. To se mu daří hůř a hůř, zvlášť když nalezne dopis od Bílého šejka a vůbec netuší, na čem vlastně je. Sváří se v něm snaha zachovat čest jména i rodiny, úcta k vysoce postavenému strýci i žárlivost, tyto absurdně realistické scény vrcholí na policejní stanici. Večer pláče Ivan u kašny, kde si ho všimnou dvě dívky a s jednou z nich odchází do noci.
Wanda má stydí a má strach vrátit se do hotelu za manželem, bloudí po nábřeží rozhodnuta skočit do vody, což sice provede, ale na mělčině. A protože má na sobě stále kostým z focení, končí na psychiatrii, kam si pro ni ráno Ivan, hned po příchodu do hotelu, přijíždí. Po tklivé ale bezeslovné scéně plné smutku následuje představení rodině a audience u papeže, přesně podle plánu. A kdo a jak a zda vůbec pošpinil dobré jméno se raději neřeší.
Film obsahuje mnoho zajímavých scén, ať už komických, absurdních, dramatických nebo smutných, vše je melodramatické, možná i stylizované, ale na druhou stranu krásné až dojemné. Ivanova akurátnost kontrastuje s krásou a naivitou Wandy, kterou člověk na začátku až lituje, později má pochopení i pro Ivana, pronásledovaného příbuzenstvem i svými myšlenkami.
Nechci řešit, jak zapadá film do Felliniho tvorby, důležité je, že se mi líbil. Kromě příběhu mě zaujaly různé záběry, leckdy až přehnaně realisticky pojaté, které se snoubí s lehce snovými sekvencemi. Nevyznám se v různých těch realismech a neorealismech, ale že jde o něco více než o běžný film je zkrátka vidět. A film má v sobě něco specificky italského, něco, co je vidět i v dalších filmech původem z této země, nezávisle na režisérovi.