Beze mě: Šest tváří Boba Dylana
Písničkář Bob Dylan patří mezi kultovní osobnosti (nejen) americké hudební scény, jeho tvorbu s výjimkou několika nejznámějších hitů však neznám a jde zcela mimo mě. Přesto jsem byl na film o této osobnosti dosti zvědavý, i když jsem čekal tradiční hudební dokument, nikoliv docela zajímavý, byť relativně netradiční, dvouhodinový film.
Ve filmu sledujeme Boba v šesti různých etapách jeho života, v každé z nich je představován jiným hercem. Dylana sledujeme například jako malého kluka toulajícího se s kytarou, rebelského zpěváka šedesátých let nebo populárního herce, jemuž sláva zničila rodinný život - v této etapě představuje Dylana zesnulý H.Ledger. Každá etapa má svoji specifickou atmosféru, odlišnou od ostatních, jednotlivé etapy se časově prolínají a jejich paralelní střih napomáhá celkovému dojmu. Jednotlivé příběhy jsou podbarvené Dylanovými písničkami a jejich texty film doplňují, což celkový efekt a vyznění jen násobí. Samozřejmě nedokáži posoudit, nakolik se film drží reality a nakolik jde o fikci, každopádně jde o působivou podívanou.
Pro plné pochopení a prožití je ale třeba znát moderní americké dějiny, a to jak politické tak kulturní. Film totiž reprezentuje i americkou undergroundovou kulturu, její básníky, hudebníky a výtvarníky. Ožívají zde američtí tuláci, básníci a zpěváci, díky tomu mi připadá, že film je nejen o Dylanovi, ale hlavně o Spojených státech a to v jejich pozitivnější rovině. A i po vizuální stránce působí film "americky", což je sice těžké popsat, ale jde o (vizuální) odkazy na ryze americké režiséry typu Lynche a další.
Nejvíc mě zaujala 60. léta, kde je postavou "zpěváka/rebela proti všem" zachyceno undergroundové umění, nebo aspoň to, jak si to představuji po té, co jsem se trošku hlouběji zajímal o kulturu kolem Velvet Undergound (Andy Warhol, Nico, Lou Reed) a The Doors. Tyto souvislosti jsou samozřejmě mnohem hlubší, celý kulturní proud navazuje na prokleté básníky, beatniky, potulné zpěváky a ve filmu je zmíněn (a objeví se) i A. Ginsberg. Podnětná je také tehdejší touha po (nejen) politické svobodě provázená osobní angažovaností, ke které vede touha po změně. Toto nadšení a zájem o politiku kontrastuje s dnešní apatií, zejména v oné osobní rovině.
Film představuje nejen netradiční portrét Boba Dylana ale i zajímavý exkurz do USA a jejich kultury.
PS: Tahá mě za uši, když se o Dylanovi mluví jako o folkovém zpěvákovi, já tento pojem vnímám spíše pejorativně ve světle našich (h)různých "portových" brnkalů.