Kabinet doktora Caligariho
Kabinet doktora Caligariho (1920), zásadní dílo německého filmového expresionismu, má kupodivu co nabídnout i dnešnímu divákovi a to nejen z vizuálního ale i z dějového hlediska.
Do malého městečka přijíždí doktor Caligari a na jarmarku vystupuje se svou atrakcí, náměsíčníkem Cesarem. Cesar celý život spí, doktor ho však umí probudit a Cesar pak dovede odpovídat na libovolnou otázku z minulosti i budoucnosti. Jarmark navštíví dva mladíci, Francis a Alan, druhý z nich se z legrace zeptá, kdy zemře a Cesar odpoví, že do svítání. Ráno je skutečně nalezen Alan mrtvý, navíc jde o druhou tajemnou vraždu v městečku a tak začne Francis pátrat na vlastní pěst. Samozřejmě podezírá Caligariho a proto ho sleduje, spolu se svojí snoubenkou Jane.
Francis sleduje Caligariho celou noc v jeho maringotce, Cesar je v truhle, přesto je Jane napadena právě Cesarem. Ten ji nezabije ale pouze unese, ona však pod dojmem hrůzného zážitku zešílí. Během vyšetřování se ukáže, že v truhle byla pouze Cesarova figurína, Caligari uteče a Francis ho pronásleduje až do ústavu pro duševně choré. Zde zjistí, že Caligari je ředitelem ústavu, inspiroval se legendou ze 17. století o doktoru Caligarim a nakonec zešílel. V samotném závěru se naopak ukáže, že sám Francis je duševně chorý a že mezi jeho spolupacienty patří Jane i Cesar.
Tento dějový zvrat vysvětluje úvodní zhruba minutovou scénu na lavičce, která do té doby působila poněkud zmateně. Diváka to samozřejmě napadne ve chvíli, kdy Francis vtrhne k řediteli, přesto jde o celkem nečekaný obrat vzhledem k roku vzniku filmu. Francisovo šílenství pak vysvětluje vizuální stránku díla, která je skutečně úchvatná - zborcená perspektiva, podivné úhly a proporce, lichoběžníkové dveře i okna, barevné tónování, skrčení úředníci na vysokých židlích, postavy se různě klátí a kroutí, občas chodí jako zombie. Spousta záběrů, byť expresionistických, zřejmě inspirovala další tvůrce, viz třeba působivé a dodnes používané vraždy naznačené jen hrou stínů.
Na filmu je také vidět ovlivnění divadelní estetikou a zvyklostmi - film se odehrává v šesti aktech, je použita statická kamera na stativu, tedy bez pohybu, což je spíše dáno technickými možnostmi. Postavy jsou divadelně a nadneseně přehrávány, což mi společně s přehnaným líčením úplně nesedí, ale atmosféru filmu to výrazně dokresluje.
Celkově přináší film nečekaný a intenzivní zážitek, vizuální i dějový. Dnes samozřejmě podobný zvrat nikoho nepřekvapí, potěší však jeho působivost a přirozenost. Vytýkat filmu nepřesnosti typu, že náměsíčník celý život nespí, nemá cenu, navíc oproti správnému názvu choroby je náměsíčnost obecně známá a nepostrádá jistou údernost.