The Doors
Tento více než dvouhodinový film líčí divokou kariéru Jima Morrisona, zpěváka kultovní psychadelické kapely The Doors a přináší pěkně divoký pohled na přelom šedesátých a sedmdesátých let.
Příběh začíná někdy v roce 1965, pokud pominu úvodní sekvenci z dětství, kdy do Jima podle jeho slov přešla duše umírajícího indiána. V první části sledujeme idylická léta na pláži, kde mladý básník a všestranný umělec Jim (Val Kilmer) hledá, jak se (nejen) umělecky uplatnit. Nakonec zakládá s klávesákem Rayem (Kyle MacLachlan) kapelu The Doors, film odhaluje pozadí vzniku největších hitů. Brzy se dostaví první úspěchy, ale už i ty jsou mírně ovlivněné tím, že Jim byl nespoutaný divoch a živel. Vzrůst slávy kapely korunuje i účast v šou Eda Sullivana, kde se prohlubují problémy s kontroverzními texty.
Ve druhé části filmu dostávají velký prostor alkohol a drogy, které v té době ještě slouží ke hledání inspirace a jsou i součástí proslulých útěků do pouště. Se vzrůstající slávou dojde i na setkání s Andy Warholem v jeho Factory a tím i k dosti bizarní konfrontaci umění a rock'n'rollu - na jednu stranu jim jde o totéž, na druhou se v mnohém liší. Ve Factory se Jim setkává i s Nico (zpěvačka VU, modelka) a rozjíždí se kolotoč mejdanů, drog a sexu, bizarních setkání třeba s novopohanskou čarodějnicí a to vše se míchá s vizemi indiánů a šamanů. Tím vším provází Jima věrná Pam i zbytek kapely, který tak nějak cítí, že do tohoto světa moc nepatří, jenže Jim už o sobě moc neví. Stává se z něj opilec, který na pódiu dělá cokoliv, je úplně mimo a koncerty za nic nestojí, ale to pištícím dívkám v davu nevadí, stále ho nekriticky zbožňují. Brzy dojde na konflikt s policistou a po Jimově exhibicionismu i k podmíněnému trestu. Následně hledá Jim únik a uklidnění v Paříži, kde však najde jen smrt, dodnes přesvědčivě neobjasněnou (aspoň myslím).
Film samozřejmě není dokumentem a tak kromě běžně známých událostí dostává prostor fantazie režiséra O.Stona. Fascinující a děsivá je divokost a rychlost, s níž byl Jim, křehký básník - jak se sám viděl - sešrotován davem vřeštících obdivovatelek. Ale nejen jimi, také undergroundem kolem Factory a svým způsobem i hudebním businessem - prodání melodie k reklamě tvoří další ze střípků v mozaice. Také proměna pohledného mladíka na vousatého alkoholika je děsivá, zvlášť, když si uvědomíme, že šlo jen o pár let. A Jimovo loučení s kapelou je až dojemné a obsahuje vyrovnání se s ostatními - což je asi jeden z těch momentů lišících se od skutečnosti.
Zvláště zarážející je to, že Jim mohl dělat na pódiu cokoliv a dívky ho stále nekriticky zbožňovaly, což jako básník těžce nesl - tak aspoň chápu jeho tragedii, i když to z filmu přímo nevyplývá. Film se totiž zaměřuje spíše na vnější pohled, který dosahuje přesvědčivosti i kombinací různých vizuálních stylů, což O.Stone přivedl k dokonalosti v Natural Born Killers. Také představitel Jima, Val Kilmer, je velmi přesvědčivý, pro mě však byl velkým překvapením Kyle MacLachlan v roli klávesáka Raye Manzareka, nějak jsem v něm distinguovaného agenta Coopera nemohl poznat.
Film je svým způsobem oslavou Dionýsa a naplňuje heslo "Sex - drogy - rock'n'roll", i když sám Jim říká - rock'n'roll je mrtvej. Každopádně zachycuje The Doors i tehdejší dobu v její divokosti, byť patřičně stylizované, což nemusí být každému posluchači skupiny po chuti. A tak mnohý z nich film odmítne, přestože v něm zazní nejznámější hity The Doors, byť v podání Vala Kilmera. Nejde totiž o hudební film bez obsahu, naopak, zachycuje hudební mašinerii, divoký underground i odvrácenou stranu květinových dětí, na které byli The Doors příliš divocí - a na druhou stranu je zde stále místo na Jimovy básně a šamanské vize. Právě tento kontrast na The Doors fascinuje posluchače dodnes a v tom je také velká síla filmu - zvláště pokud člověk bere The Doors takové, jací byli a nespokojí se s líbivými melodiemi.