Kalamita
Kalamita je první společný film režiséry Věry Chytilové s hercem Bolkem Polívkou, z nějakého důvodu jsem si dosud myslel, že jde o psychologické drama izolované skupinky a ono jde spíše o hořkou normalizační satiru.
Honza Dostál (B.Polívka) opouští vysokou školu a vrací se domů, chce totiž začít něco dělat. A protože pochází ze železničářské rodiny, tak se drží tradice a začne jezdit na lokálce. Při zaučování zažívá různé až absurdní situace tehdejší normalizace, šedi a úpadku; pokouší se ho ulovit průvodčí Květa (J.Kretschmerová) i starší primářka z nemocnice (J.Synková). Honza se zase snaží o Majku, sestřičku z nemocnice ale hlavně sáňkařku, která chce být vyzrálá.
Dějem se mihne i Honzův učitel (Z.Svěrák) a manžel primářky i několik dalších postaviček. Ti všichni se setkávají ve vlaku, který Honza řídí během své první samostatné jízdy, vlak však zapadne v závěji a zapadne jej lavina. Vzájemné vztahy se začnou hrotit (primářka vs. učitel, Květa vs. Majka), lidé se pod vidinou tragedie mění, jen řezník si v klidu dál hraje karty. Ale než se může celá situace nějak více zdramatizovat, objeví se záchrana. Všichni solidárně udělají živý řetěz a podávají si děti, jen Majka sobecky sebere jediné lyže a ujede.
Film provází zvláštní a znepokojivá atmosféra šedi, zmaru a letargie. To vše představuje zašlá ubytovna i drážní budova, kde se Honza omylem zavře v informacích, protože vypadne klika. Vše se rozpadá, nejen budova ale i vztahy, což je vidět u všech včetně nesnesitelně bodrého řezníka. U něj je vidět i drobná protekce, které se Honza obává a tak zamotává svůj původ před náčelníkem.
Dobu charakterizuje i úvodní Honzova cesta vlakem, kde všichni popíjejí pivo, to je završeno dialogem s číšníkem v jídelním voze - pivo jenom k jídlu a jídlo nemáme. Já jsem si vždycky myslel, že zavalení lavinou je stěžejní část filmu, ale scéna trvá tak deset minut a ani z toho moc nevytěží, což nevadí, ono stačí to, co bylo předtím.
Honzův otec má nádražní restauraci a trousí životní moudra, o něco podobného se snaží pseudorozumný a uťáplý Svěrák, podobných rolí měl tehdy více. Zajímavá je Bolkova směsice herectví a naivity, bezprostřednosti a něčeho ... znepokojivého, kdy se pohybuje na hraně výsměchu a vážnosti - viz třeba přezkušování barev, kdy místo červená/zelená přemýšlí, jestli je to bordó. Zaujme i Jana Synková, jejíž nepříjemné postavy vyvrcholily v tetě Kateřině (Saturnin) a profesorce v Kamenném mostě (tam jsem si dokonce myslel, že je to samotná Věra Chytilová :). No a pro zvláštně trhlou Kretschmerovou mám vždycky slabost... Film se odehrává v zimě a sníh, příroda i ty vlaky mají také něco do sebe.
Kalamita má už poetiku pozdějších filmů ze stejné doby týchž herců a tvůrců, styčné plochy lze najít i s Dědictvím. Film reflektuje vrcholící normalizaci a tak v něm převládá absurdita, nechuť a rozklad. Vše je znepokojivé a odpuzující, přitom zvráceně přitahující. Budeme se stejnou směsicí studu a divné fascinace sledovat dnešní filmy za dvacet let?
PS: Dnes se brojí proti kouření - ale (nejen v) Kalamitě se furt hulí...
- Ať žijí duchové
- Bathory
- Císařův pekař - Pekařův císař
- Hvězda mého srdce
- Král Ubu
- Marečku, podejte mi pero
- Na samotě u lesa
- Pelíšky
- Perličky na dně
- Roming
- S čerty nejsou žerty
- Slavnosti sněženek
- Tři veteráni
- Vesničko má středisková
- Vyhnání z ráje
- Zapomenuté světlo
- Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina