J.R.R.Tolkien - Společenství Prstenu
Někdy v roce 1988 vyšel v nějakém sci-fi občasníku (tehdy ještě nemohly být časopisy) článek o J.R.R.Tolkienovi. Tehdy mě to docela zaujalo - člověk, který si vymyslel vlastní jazyk, jeho (lingvistickou) historii v průběhu několika tisíců let a k tomuto ještě vymyslel příběhy z tohoto světa. Ovšem pouze jako vedlejší produkt, jako pozadí pro onu lingvistickou hříčku.
Jeho hlavním zájmem byl Silmarilion, sága Pán Prstenů zabírá z něj nepatrné místo, o Hobitovy nemluvě. Už tehdy jsem si chtěl něco z těchto knih přečíst, ale v té době se nedala Tolkienova díla u nás sehnat. Po revoluci se situace změnila, ale z ekonomických (a později i z jiných) důvodů jsem se k tomu nedostal. Až někdy kolem roku 1999 jsem se dostal k pohádce o Hobitovy, tu jsem sice přečetl, ale nějaký světoborný pocit jsem z ní neměl.
Poté začalo být jasné, že dojde ke zfilmování Pána prstenu a kolem celého díla vznikl obrovský humbuk, poprask a mánie. To je mi samozřejmě z duše nesympatické, takže jsem si říkal – počkám, až to opadne. A vypadá to, že tato doba již nastala a mohu se v klidu k dílu vrátit.
Ještě bych rád uvedl, že v rámci mánie jsem viděl první film trilogie, který mě moc nezaujal - než se děj rozjel, tak skončil, navíc tak nějak uprostřed, bez závěru. Po více než roce jsem začal koukat na druhý díl a absolutně se nechytal. Prostě jsem nevěděl, která bije. Do toho přišlo království Rohan s posedlým králem, za nímž přišel Gandalf (neměl být mrtvej?) nebo kdo, a řekl „bububu, ty seš posedej, nebuď!“ A král přestal být posedlý... Mezitím hobity odnesly chodící stromy a já utekl, protože toho na mě bylo moc...
Ale teď se vracím přímo ke knižní předloze, ke společenství prstenu – a ani nevím, zda je fér hodnotit první díl samostatně...
Po předmluvě, která zasazuje příběh do kontextu dějin Středozemě a krátce rekapituluje děj Hobita, začíná vlastí děj. Ještě bych rád zmínil autorovu předmluvu, ve které vysvětluje, že toto není alegorie, a ať v knize nehledáme to, co tam není. V prologu sledujeme idylu v Hobitíně, nevím proč, ale trochu my to připomíná Kvítečkov, možná i kvůli těm všem Pytlíkům, Bulíkům, apod. Akorát přirovnání, že drak prosupěl jako rychlovak mě trochu tahá za uši... Ovšem hned po této idylce následuje temnější část, kdy se od Gandalfa dozvídáme o prstenu, Glumovi, Sauronovi a dalším, takže se nakonec Frodo (aktuální vlastník prstenu) rozhodne opustit Kraj, aby nebyl svému okolí nebezpečný.
Vyráží do Roklinky k elfům, samozřejmě nevyráží sám, doprovází ho zvědavý Sam, jehož touhou je vidět elfy a bratrancem Pipinem a Smíškem. Ze začátku to vypadá jako piknik, ale Frodo velice brzo zjistí, že je někdo sleduje - černí jezdci. Část ve Starém hvozdu (setkání s Tomem Bumbadilem) je ale opět taková pohádková. Teprve v hostinci v Hůrce se děj trošičku dramatizuje, poutníci mají nečekané přátelé i nepřátelé. Frodo dostává dopis od Gandalfa a získává dalšího průvodce, hraničáře Chodce, pravým jménem Aragorn - a jejich setkání je první trochu zajímavá a emotivní scéna. Následuje další cesta močálem, s Chodcem jako průvodcem. Jejich "idylické" putování do Roklinky je občas narušeno útoky černých jezdců, zraněním Froda, nebo dramatickou scénou u brodu
Druhá kniha prvního dílu začíná Frodovým uzdravením, opulentní hostinou u elfů a setkáním se starými známými, nebo aspoň postavami, známými z jiných vyprávění. A také dojde k setkání s Bilbem, které je pojaté docela civilně a prostě. Zde se dozvídáme celý příběh prstenu a jednotlivých aktérů i o hrozící válce. A také o Glumově útěku z vězení elfů. Gandalf vypráví o Sauronovi, Temném pánu a také o Sarumanově zradě a o tom, jak byl sám vězněn. Poté se řeší problém, co s prstenem. Je rozhodnuto zničit ho v Mordoru a Frodo se nabízí, že ponese Prsten. Nejde ale sám, vyráží s ním devítka (protipól devíti černých jezdců), ve které jsou čtyři hobiti, elf Legolas, Aragorn. Boromir, trpaslík Gimli a Gandalf. Celá devítka ale nemá dorazit až do Mordoru, pouze slouží jako Frodův doprovod na určitý úsek cesty. Času je sice málo, ale přesto trvá dlouho, než devítka vyrazí.
Cesta se stává složitější a horší, všude jsou cítit nepřátelé, nakonec se vydávají přes Morii, temnou a nebezpečnou podzemní říši. V Morii se setkávají s velkým nebezpečím, s Balrogem, který při souboji na podzemním mostě stáhne Gandalfa do hlubin. Dostávají se do Lothlórienu, zlatého lesa elfů, kde mají velkou přízeň Paní a Pána. Frodo má ale neustále pocit, že ho někdo nebo něco sleduje. Z Lórienu dále vyrážejí na člunech a na řece dojde Frodovi a Samovi, že je sleduje Glum, což pochopitelně Aragorn ví. Putování po řece pomalu končí, úloha družiny pomalu končí a Frodo musí rozhodnout jak dál. Při přemýšlení ho opět Boromir přemlouvá k použití prstenu ve správných (tedy Boromirových) rukou. Zkouší to po dobrém i zlém. Frodo použije prsten, aby zmizel a vyhnul se nepříčetnému Boromirovi. Nakonec se Frodo rozhodne dál jít sám, bez rozloučení. Všichni ho vyrazí hledat, ale pouze Sama napadne vrátit se ke člunům a na další cestu tedy vyrážejí spolu. Zde končí první díl.
Někde jsem četl i názor, že příběh nic moc, za zmínku stojí patos, etický náboj a také postavy, které rostou před očima. Na základě první knihy bych spíše řekl, že jde spíše o rozverný popis prázdninového výletu, který se ale postupně mění v zásadní bitvu o podobu světa, zatím ale jenom tušenou. Začátek je poněkud rozvleklý, ze začátku se toho opravdu moc neděje, jakási pohádkovost (třeba země elfů, nebo i nejmocnější prsten světa, který dělá svého nositele neviditelným(?)) trvá přes celou knihu, ve které se skoro nic neděje, prostě jde „jenom“ o popis cesty. A nebýt okolních dramatických událostí, tak je to opravdu jak školní výlet... Dramatické scény jsou popsány prostě a jednoduše, na pár řádcích, třeba poměrně klíčová scéna, totiž ztráta (smrt?) Gandalfa...
Hobiti jsou sice čtyři, ale jejich role je občas podivná. Jako by jich v družině občas bylo míň (nebo víc) a nezáleželo na nich (kromě Froda, samo sebou), Podobně Boromir mi přijde pro děj zbytečný, a to až do chvíle, kdy chce od Froda získat prsten. Původně jsem si říkal, že hrdinové jsou moc hrdinští, ale to není pravda, zrada je docela běžná, např. Sauron nebo i Boromirovo selhání. A koneckonců i Aragorn a Frodo se zmítají v pochybách, co vlastně dělat a v tomto jsou lidští. Prostě nejde o žádné černobílé supermany. Taky mě překvapuje naprosto mizivá úloha žen, snad jedna nebo dvě elfky, jinak nic.
Na hobitech je sympatická jejich chuť k jídlu (6x denně je tak akorát) a k pití. Na knize zase drobné vtípky a narážky. Ale občas, v detailech mi připadal text nekonzistentní, nevím jestli vinou překladu nebo je to i v originále, vzhledem k způsobu vzniku díla je to možné.
Na celkové hodnocení je samozřejmě brzo, ale na základě prvního dílu nemohu pochopit celosvětovou proslulost...