Stendhal - Kartouza parmská
Stendhal (což je pseudonym) je významný francouzský spisovatel první poloviny devatenáctého století. Jeho život byl docela dobrodružný, jako Napoleonův voják absolvoval tažení do Ruska. Mezi jeho nejslavnější díla patří Kartouza Parmská.
V této knize sledujeme osudy Fabrizzia, druhého syna italské rodiny del Dongů, v první polovině devatenáctého století. Knihou je prodchnut jakýsi duch svobody a obhajoby Napoleona a jeho revoluce proti reakcionářským královským režimům a jejich intrikám, které se autor snaží popsat a tím je i odhalit a ukázat jejich zvrácenost. Toto tepání do poměrů, ve své době možná provokativní, nám dnes přijde spíše nevinné. Dnešní intriky jsou možná ještě horší, pouze my jsme otrlejší a lidé se tak otevřeně neposílají na smrt. A popis různých intrik, manévrů, úskoků, připomíná spíše šachovou partii rozehranou na dlouhé roky dopředu.
V knize narazíme na určité romantické rysy, hlavně úvahy a zdlouhavé výlevy hlavního hrdiny o tom, zda je schopen lásky nebo ne, a co vlastně cítí ke své tetě nebo jiným ženám. Objevuje se i kontrast dobroty prostých lidí a intrik šlechty, pokrytectví dvořanů a jejich snaha šplhat nahoru. Dílo dnes působí spíše romanticky a s určitou nostalgií vzpomínáme na tyto časy. Paradoxně se na knihu můžeme dívat přesně opačně než s jakým záměrem byla napsána, jako na zachycení dobové atmosféry.
Kniha vychází v edici levných knih a zví více než 500 stran. Všiml jsem si pouze dvou překlepů... (což je počet, který v Ikárii připadá na jednu povídku...)
Jak jsem již řekl, sledujeme osudy Fabrizzia, druhého syna rodiny del Dongů. Na začátku samozřejmě sledujeme jeho rodiče v Miláně a Lombardii v letech 1800-1813, obyvatelstvo je rozdělené mezi příznivce i odpůrce revoluční Francie. Mladý Fabrizzio se vydává do Francie, chce bojovat za Napoleona, tam ho považují za zvěda. S pomocí některých spolubojovníků a markytánky se dostává do bitvy, kde jeho romantické představy dostávají pěkně na frak. Autor zde zbavuje válku nebo vojnu romantického kouzla.
Dále sledujeme vévodkyni, Fabrizziovu tetu (a jejich věkový rozdíl není tak velký a vzájemné sympatie možná o něco větší než by se na příbuzné slušelo) a její přesun do Parmy. Vévodkyně do Parmy odjíždí s hrabětem Moscou, vlivným ministrem. V Parmě sledujeme rozsáhlé intriky směřující k tomu, aby se Fabrizzio stal arcibiskupem, a aby na něm neulpělo podezření, že je liberál - přeci jenom útěk do bitvy u Waterloo a boj na Napoleonově straně není žádná sranda. Fabrizzio se zatím začne zajímat o jednu herečku, Mariettku, což potěší žárlícího hraběte Moscu. Bohužel herečka má jiného nápadníka, nešťastnou náhodou dojde k souboji, ve kterém Fabrizzio soka zabije. Fabrizzio prchá z Parmského knížectví do Rakouska, kde mu hrozí Špilberk (což brňáka potěší)... Tato aférka má ale velký vliv na Parmu, kde se připravuje soud, převrat a svržení hraběte.
Fabrizzio v Bologni, kam se mezitím uchýlil, potká znovu Mariettku. Ale také potká jinou herečku (zpěvačku), Faustu, k jejím ctitelům patří jiný mocný hrabě, a Fabrizzia baví jej provokovat. Hrabě s Faustou odjíždějí do Parmy, kam je Fabrizzio navzdory nebezpečí sleduje. Po dalších pletkách dojde na souboj s hrabětem, Faustiným ochráncem, kterého Fabrizzio zraní. Fabrizzio se chce vrátit do Parmy za tetou a hrabětem Moscou, nicméně jeho nepřátelé dále připravují proces a hledají důkazy.
Vévodkyně chce na protest opustit Parmu, je však přemluvena od knížete, který slíbí Fabrizziovo omilostnění. Fabrizzio se ale nakonec do vězení stejně dostane. Zde se setkává s Klélií, dcerou generála, který se snaží hrát na obě strany. Vévodkyně používá veškerý svůj vliv, aby ho zachránila z vězení. Paralelně s těmito intrikami sledujeme Fabrizzia ve vězení. Zde se zamilovává do Klélie, kterou sem tam zahlédne nejdříve oknem, později škvírou v bednění, a postupně si začnou dopisovat. Fabrizzio cítí, že tento cit je silnější než cokoliv předtím, i vévodkyni přestává bezmezně obdivovat, Klélie také není lhostejná, ale má být provdána za jiného, aby její otec stoupal výše po žebříčku.
Sledujeme rostoucí lásku Fabrizzia a Klélie, a přípravy k útěku, které organizuje vévodkyně, Zamilovaný Fabrizzio by raději zůstal ve vězení, pouze nebezpečí otravy ho přesvědčí k útěku. Vévodkyně se seznámí s liberálním básníkem, který slíbí pomstu Fabrizzzia. Útěk se zdaří, Fabrizzio je s vévodkyní, ale jejich vztah je mnohem chladnější než dříve. Kníže umírá, patrně otráven, dochází k revoluci, vévodkyně se vrací i s Fabrizziem, a opět pomocí intrik pro něj získává svobodu. Ale pouze za cenu odevzdání se mladému knížeti, nástupci trůnu. Ale Fabrizzio není šťasten, jediné chvíle štěstí pro něj byly ve vězení, s Klélií. Fabrizziova kariéra duchovního roste, ale dvorské intriky nejsou pro něj. Vévodkyně je donucena splnit slib knížeti a poté opouští navždy Parmu - nabízela nehynoucí přátelství a setrvání v Parmě výměnou za zrušení slibu. Později se vévodkyně vdává za hraběte, kníže zuří, ale stále se oba snaží dostat zpátky fo Parmy. Fabrizzio stále miluje Klélii, i když se pomalu stává velmi oblíbeným duchovním, a to jak lidem, tak i knížetem. Na scéně se ale objevuje další dívka, slečna Marianiová, která se zamiluje do ohnivého kazatele Fabrizzia. Ale Fabrizzio káže ve skutečnosti jen kvůli tomu, že doufá, že uvidí Klélii, a když k tomu skutečně dojde, sejdou se v noci, po které Fabrizzio končí s kázáním.
Zde se beze slova přesouváme o tři léta kupředu - hrabě je v Parmě jako předseda vlády, Klélie má dvouletého syna, s Fabrizziem se setkává pouze v noci - aby jej již nikdy nepopatřila, jak slíbila. Fabrizzio chce vychovávat syna, přemýšlí o jeho domnělém zemřetí a únosu, což se sice povede, ale Sandrino doopravdy zemře. A Klélie se trápí a přežije synka o pár měsíců. Fabrizzio se uchyluje do kláštera, kde do roka umírá a vévodkyně přežívá synovce o pár měsíců. Poslední události jsou vylíčeny pouze zkratkovitě, bez předchozího zápalu pro každý detail, hnutí mysli a intriku.