F.M.Dostojevskij - Zápisky z podzemí
Předmluva Tomáše Glance mě docela navnadila - Zápisky z podzemí totiž tvoří prolog k vrcholným dílům autora, která pochopitelně neznám. Podle Gorkého je v této povídce vše podstatné z Nietzeho, podle jiného autora zase obsahuje opravdovou kritiku čistého rozumu. Navíc slibuje jakýsi anti-romantismus, jeho kritiku apod. Dílo je členěno do dvou částí, první představuje vymyšleného představitele podzemí, druhá jeho fiktivní zápisky o světě a jeho příhodách.
První část, která zabírá třetinu díla, je bez děje a čte se nesnadno, je totiž těžké udržet pozornost, byť úvahy jsou zajímavé. Vypravěč se prezentuje jako bývalý úředník, nyní žijící z dědictví, cca čtyřicetiletý nerudný a žlučovitý "dědek". Také ale jako umný, byť cynický pozorovatel života a lidí, s hlubokým psychologickým vhledem. Vypravěč mluví o rozkoši sebetrýznění, což dokládá příkladem bolení zubů, dále o úctě a přetvářce, vzpurnosti, náladovosti i o pomstě. Uvádí snad všechny špatné lidské vlastnosti, nebo spíše jejich temné kořeny a původ, a jde o jejich niternou a hlubinnou analýzu. Mluví také o prospěchu nad prospěchy, totiž že člověk jedná podle své vlastní a svobodné vůle, o primátu vůle nad povinností a rozumem. Také mluví o roli moderní civilizace v těchto temných pudech, kdy nepovažuje člověka v důsledku vymožeností za civilizovanějšího, ale spíše naopak, za otupělejšího a možná i za sofistikovanější bestii. Člověk jedná jak chce, nikoliv jak mu velí rozum a prospěch, jedná podle vlastní, svobodné a nespoutané vůle. Ve své době byly tyto myšlenky zřejmě odvážné, ale mě, po četbě Klímy a Nietzscheho, nepřipadají tak provokativní, ale doplňují vzájemné souvislosti.
Vypravěč velmi jednoduše kritizuje tehdejší racionální a pozitivistickou vědu směřující k tomu, že vše bude brzo vysvětleno. Pozitivistická věda potírá svobodnou vůli, což je téma, které bylo v té době aktuální a frekventované. Tehdejší věda totiž směřovala k tomu, že vesmír je obrovský hodinový stroj, v němž bude možné vypočítat podobu světa libovolně dlouho dopředu. Podobné úvahy byly brány dokonce optimisticky, jejich kritika je tedy více než oprávněná, vždyť kdo by chtěl být strojem? Bylo to před teorií relativity, kvantovou fyzikou, psychoanalýzou a jinými objevy, které představu vesmíru, jako hodinového stroje, rozbily jako domeček z karet.
Dále probírá rozum vs. chtění, přičemž vůle podle něj zachovává lidskou individualitu, což je to nejcennější, co máme. Člověka charakterizuje jako tvora nevděčného a nemorálního, vždyť celé dějiny nejsou rozumné. Silně prosazuje vůli a individualitu člověka oproti mechanickému pojetí světa, které k tomu směřovalo. Je nemožné změnit člověka v souladu s požadavky moderní doby, člověk prostě pořád zůstane opicí na hřbetě plaza, bojující se svou zvířecí minulostí, s pudy místo rozumu, prostě nejsme Vulkánci. Tohle nejsou samozřejmě Dostojevského slova, ale takhle je to míněno. A i kdyby to šlo - zůstal by pak člověk člověkem?
Dále uvažuje o tom, proč má člověk rád chaos a ničení - snad se bojí dojít cíle cesty. Sice je rád na cestě, ale cíle se bojí, cesta, tedy život, to je to důležité pro člověka. Hodně často opakuje formuli 2x2=4, jednou zmíní i 2x2=5 - že by to byla inspirace pro Orwella v jeho slavné antiutopii 1984? Také uvádí utrpení jako příčinu poznání, s tím, že poznání se člověk nikdy nevzdá.
Vypravěč se postupně dostává k tomu, že chce popsat několik epizod ze svého života, naprosto upřímně a pravdivě, což nikdo nedělá. Každý člověk totiž lže, když o sobě mluví. Samozřejmě, jak kdo a jak komu, lidem, přátelům, sobě, ale vždy zatajuje a lže.
Úvod, nazvaný "Mokrý sníh" popisuje období, kdy bylo vypravěči 24 let a vedl samotářský život. Popisuje pocity ze své úřednické práce, které jsou snad každému známé, počínaje pocitem vlastní vyčleněnosti a výjimečnosti z okolního davu kolegů. Věnuje se četbě, ale hlavně neřestičkám, ve studu, v nejzapadlejších špeluňkách, provádí je nesměle, zakřiknutě, jakoby proti své vůli. Při jedné příležitosti si udělá domnělého nepřítele v jednom důstojníkovi. Ten snad ani neví, že vypravěč existuje, natož aby ho chápal jako nepřítele, vypravěč přesto živí svou nenávist, která vznikla pro naprosto nepatrnou záminkou. A jako satisfakci vidí to, že důstojníkovi neuhne na promenádě a oba do sebe vrazí. K tomu se odhodlává celé týdny, a celá akce je naprosto bez vnějšího efektu. Je to přesně ten typ malicherné pomsty, který asi každý zná, která má pouze osobní význam, přičemž druhý ani neví o oné urážce.
Po neřestičkách následuje období snění, občas přerušované pokusy o společenský život s bývalými spolužáky, s nimiž se stýká velmi málo a jenom s hrstkou. Přesto se mu podaří vetřít na jeden oběd na rozloučenou s jedním z nich. Dozvídáme se něco o studiích, kde podivínskost nebo pocit odlišnosti od okolí byl již přítomen.
Oběd, začínající v pět je ovšem jedna velká katastrofa, plná urážek a ignorace, ať už domnělých nebo skutečných. Opět sledujeme niterné úvahy a horečné úvahy co udělat, jak se zachovat. Oni mizí v salónu madam Sofie a když tam zahanbeně, ale rozhodnut bít se, hrdina doráží, už tam nejsou. Tam, až je po všem se dává do řeči s Lízou, dívkou se kterou předtím byl. Vypráví o lásce, o manželství, částečně upřímně, částečně si s ní hraje, ze zlomyslnosti ji chce dostat tam, kam chce. Posléze ji začne vykládat, v jakém ona žije otroctví, za pár let ji vyženou, prodejná láska, jakou má cenu? Barvitě líčí její budoucnost, plnou nemocí a pohrdání, až to Lízu zdrtí do nejhlubšího zoufalství. Dokonce ji nechává adresu, druhý a další den se pak trápí tím, zda přijede nebo ne. Také se dopisem vyrovnává se svými spolužáky, teď už nepřáteli, opět je to takové malicherné a sebeklamské, jako s tím důstojníkem. Ale což takhle nežijeme i my dnes a denně?
Po třech dnech Líza přichází a následuje závěrečná scéna plná vášní, přetvářky, zášti a zmatku, zejména od vypravěče. Vysvětluje ji tehdejší potřebu někoho pokořit po vlastním pokoření, nikoliv potřebu ji zachránit. Střetává se tak krutá upřímnost a potřeba ublížit. Nicméně podobné jemné nuance nejsou pro mě, v těchto věcech jemných citů a motivů se mírně ztrácím.
Každopádně jde o velmi zajímavé dílko, pouze podle předmluvy bych čekal více příhod z podzemí, ale co by v nich vlastně bylo? To podstatné už tam přece je.
- A.S.Puškin - Cesta do Azrumu
- A.S.Puškin - Piková dáma a jiné povídky
- Běsi
- F.M.Dostojevskij - Bílé noci
- F.M.Dostojevskij - Bratři Karamazovi
- F.M.Dostojevskij - Bytná
- F.M.Dostojevskij - Hráč
- F.M.Dostojevskij - Chudí lidé
- F.M.Dostojevskij - Idiot
- F.M.Dostojevskij - Neobyčejné příběhy
- F.M.Dostojevskij - Nětočka Nězvanovová, Strýčkův sen
- F.M.Dostojevskij - Něžná
- F.M.Dostojevskij - Zločin a trest
- Michail Bulgakov - O prospěšnosti alkoholismu
- Michail Bulgakov - Osudová vejce, Psí srdce
- Michail Bulgakov - Psí srdce a jiné povídky