Oscar Wilde - De Profundis
Toto dílo je niternou zpovědí "z hlubiny" (De Profundis) autora, který byl roku 1895 obžalován z homosexuality (v Anglii trestné) a odsouzen na dva roky těžkých nucených prací. V tomto vězení ho zasáhla navíc smrt matky a soudní odebrání obou synů, navíc cítil určitou "stavovskou" nepříslušnost ke svým spoluvězňům. Toto poměrně krátké dílo ale nepatří do klasické vězeňské literatury, nečekejme žádnou formu deníku z vězení, samotné vězeňské reálie v díle prakticky nenajdeme. Přesto je text místy, hlavně v první polovině, možná působivější, než obvyklejší zpracování tématu.
Autor sebevědomě, ne bez určité dávky neskromnosti, rekapituluje své dílo a život, přičemž svůj pád přičítá vášním, jež jej ovládli, ale jako útěchu nebo ponaučení nalézá pokoru a lásku. Trest, jako takový přijímá, byť je za něco, o čem si myslí, že nespáchal, ale zase spáchal něco jiného, zač nebyl trestán. Nestydí se za vězení, bere ho jako podmínku svobodného života po propuštění, od společnosti ale čeká, že se k propuštěnému postaví bez odporu a zášti, což u něj, známé osobnosti, je (bude) celkem problém. Dopředu promýšlí, jak má vlastně po propuštění žít, s jakým postojem? Postupně se dostává k tomu, že utrpení a bolest je mocná inspirační síla v životě i umění. Tyto pasáže, a vlastně celé vyznění díla mi připadají příliš sebeobviňující, podřízené, rezignované, což vynikne třeba v kontrastu s Nietschem, píšících ve stejné době - ten ale nebyl vězněn.
Autor totiž hledá velkou útěchu u Boha, místy je vězení myšleno obrazně jako tento svět s útěchou v Bohu, a tento pohled, "skrze bolest dojit k bohu" v díle možná převládá. Po letech, strávených v rozkoši, se autor nebrání tomu poznat život z odvrácené stánky, což mi přijde jako zvrhlé, pokrytecké a dělání z nouze ctnosti. Ještě to chápu z uměleckého pohledu, ale i tak je to přinejmenším pokrytecký postoj. Přiklánění se k náboženství a Bohu je na můj vkus přehnané, v dlouhých pasážích oslavuje Krista jako prvního romantika, prvního a největšího individualistu, největšího básníka. V těchto pasážích mě zaujalo pouze hodnocení Ježíšova života a smrti z pohledu uměleckého a dramatického. Znovu a z různých úhlů probírá to, že Kristus rovná se láska, což patří tematicky i stylově do středověkých filosofických a teologických traktátů. Text zkrátka nabývá formu osobního vyznání víry v Boha, ale pro mě nezajímavě a nudně.
Vězení autora přiblížilo Bohu i pochopení Krista, Bohu se podvoluje a vystupuje proti vůli. Uvažuje o hříchu a lítosti, přičemž ne obvinění, ale upřímné sebeobvinění je mu soudcem. Útěchu nehledá ve společnosti, ale v přírodě. Po propuštění z vězení zůstane ve vězení světa, jeho cela se o mnoho nezvětší.
Závěr textu tvoří čtyři dopisy Robiemu z roku 1896, první je vesměs o literatuře, druhý vypořádává záležitosti stran rozvodu s jeho paní, jak ji tituluje, a další praktické záležitosti. Resp. každý dopis má vlastně praktickou a literární část. Třetí dopis tvoří jakýsi úvod k celé knize a čtvrtý obsahuje dispozice ohledně rukopisu.