Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid
Když jsem byl na střední škole, patřil E.M.Remarque mezi těch pár autorů, které jsme tehdy jako puberťáci četli. A já přečetl skoro vše, co u nás vyšlo a pak jsem autora odložil na cca 2O let. Při novém čtení prvotiny "Na západní frontě klid" mě překvapila naléhavost knihy - poprvé jsem ji četl ve věku hrdinů knihy, přesto mě nijak zvlášť neoslovila a ani jsem hrdiny hlouběji nepochopil.
Podtitul nebo motto knihy zní "Zpráva o generaci, která byla zničena válkou, i když unikla jejím granátům". K tomu není potřeba moc dodávat a kniha vlastně "pouze" toto motto různým způsobem rozvíjí a obohacuje.
První světovou válku sledujeme očima Pavla Baumera, cca dvacetiletého studenta. Celá jeho třída, zblblá vlasteneckým nadšením třídního profesora, šla dobrovolně k odvodu, dříve než museli. V rychlém sledu se střídají vzpomínky, líčení zákopové války i úvahy o válce, vojně a vojácích. Pavel vzpomíná na naivitu a sladkou nevědomost gymnaziálních studentů i na šikanu během výcviku. Když o ní uvažuje, mluví o moci, kterou nadřízený dostane a kterou může zneužít. Často bezvýznamný dělník nebo úředník má najednou moc nad lidmi, sice vymezenou pravidly, ale v jejich rámci neomezenou a tím i zneužitelnou. A proto je zajímavé, když nakonec šikanující přijíždí na frontu a najednou poznává rozdíl mezi kasárenským dvorem a skutečnou válkou.
Přesto z nich šikana udělala opravdové kamarády, což má na frontě úplně jiný význam než v civilu. Jde totiž o muže, kteří by se za normálních okolností nesetkali, nemají nic společného, "pouze" to, že jsou společně na frontě, což je ale mnohem silnější než cokoliv jiného. Veškeré jejich potřeby se soustředí jen na přežití a základní životní potřeby, tedy jídlo, trávení a cigarety. Přesto není jejich myšlení čistě přízemní, mají silný smysl pro kamarádství, kterým nahrazují dávno vyprchané vlastenecké nadšení. Proto si vzájemně pomáhají, společně ukradená husa znamená rozdíl mezi životem a smrtí a ve zdědění bot po amputaci nohou není nic cynického. Nejedná se ale o žádné mušketýry typu jeden za všechny, jak dokládá návštěva dívek na protějším břehu řeky - dívek je o jednu méně a tak neváhají jednoho z nich opít, aby se výpravy nemohl zúčastnit.
Protože jde o válečnou knížku tak dojde i na bojové scény. Ty však ztrácí veškerou romantiku, jako zbraně totiž slouží kulomety, tanky, granáty nebo otrávený plyn. Tím získává bojiště charakter anonymní a průmyslové smrti, stejně tak se z vojáků stává anonymní masa a z boje šílená jatka. Autor líčí dlouhé čekání v zákopech, provázené dlouhou a nesnesitelnou bubnovou palbou, při níž se lidé psychicky hroutí. Byť vše líčí detailně a naturalisticky, jde jen o konstatování a popis situace, která je jako celek absurdní a nesmyslná. Vojáci vidí své kamarády umírat, ať už v zákopech nebo v nemocnicích a před šílenstvím je zachraňuje jen dril, cynismus a černý humor. Cynismus a lhostejnost je povzbuzována i nejistotou prostředí - Pavel třeba odejde z krytu a za chvíli se vrátí, místo krytu však najde kráter po výbuchu a mrtvé kamarády.
Přesto se najde místo pro poetické líčení chvil odpočinku s kartami a cigaretou, kdy probíhají i diskuse o budoucnosti. Pavlova generace se považuje za ztracenou - do války šli ještě ze školy, dříve než stačili zakořenit. Ti starší se mají k čemu vrátit, k rodinám a práci, ale Pavlovi přijde absurdní dělat nějaké povolání poté, co seděl v zákopech, sledoval umírající a sam zabíjel. A přitom by někteří z kamarádů na vojně rádi zůstali, v době míru je to skvělá zašívárna, zvlášť pro chudáky živořící na pokraji bídy.
Když Pavel dostane dovolenou, tak se mu ani nechce opustit kamarády, ptá se totiž - budou tady, až se vrátím? V zázemí je bezradný, což vrcholí ve chvíli, když se ho maminka ptá, jaké to je. Vůbec neví, jak to má popsat nebo vylíčit, nedokáže odpovědět a tak jen uklidňuje prázdnými frázemi a mírní obavy, které ani zdaleka nedosahují skutečnosti a za této situace působí zdrbání týlovým majorem opravdu tragikomicky a absurdně. Kromě toho ho všude potkává blahosklonnost, nepochopení podstaty války od civilních teoretiků a jejich nadšení pro válku a vlastenectví. Ve městě se setkává i s bývalým třídním, který to jako domobranec pěkně zchytá od jednoho bývalého studenta. Obrací proti němu jeho chování vůči studentům i to, že většina z nich je už mrtvá, jen kvůli jeho nabádání.
Po dovolené jde Pavel do výcvikového tábora umístěného těsně vedle zajateckého, plného totálně zbídačených Rusů. Jenže ani Němci na tom nejsou zvlášť dobře a tak se Pavel ptá, jaký je mezi nimi rozdíl? Jsou to anonymní, zbídačení zajatci, jen na rozkaz se z nich stali nepřátelé, přitom jsou to stejní lidé jako on a možná jsou si vzájemně bližší než s vlastním nadřízeným.
Po návratu na frontu se Pavel jen těžce vpravuje do vojenského života, rutina a reflexy se vrací jen pomalu. Při prvním přesunu padne do palby a je raněný, dostane se tak do špitálu, nejdříve frontového a pak v zázemí. Špitály jsou přeplněné, lékaři operují v časovém presu a tak je nejčastější léčbou amputace a vojáci zdlouhavě umírají v hrozných bolestech. Na druhou stranu je z nutnosti doktoři často uschopňují a dělají z nich bojeschopné vojáky, čímž je většinou posílají na jistou smrt. A teprve nemocnice, tisíce přeplněných nemocnic, ukazují, jaká je válka doopravdy.
Pavel má ale štěstí a po pár týdnech se vrací se na frontu. To už se blíží konec války, bohužel kamarádi postupně padají a Pavel přežívá mezi posledními. Je léto 1918, naděje na příměří ještě víc zdůrazňuje nesmyslnost a zbytečnost každé další smrti - a jednou z nich je i ta Pavlova. Padl zrovna když byl na západní frontě klid a jeho smrt nestála ani za to, aby byla zaznamenaná...
Kniha obsahuje syrovou zpověď generace vytržené z kořenů, které neměla. Na vojně se z lidí staly nemyslící stroje, anonymní masa, kde postupně mizí rozdíly mezi jednotlivci. Přesto dokázali zůstat lidmi, jenže jen mezi sebou a už se nedokázali vrátit zpět, s lidmi v zázemí je nic nespojuje a nejméně ze všeho falešné vlastenectví. Jejich myšlení ovlivnily měsíce a roky na frontě, zákopy, poziční válka, bídná strava, nemoci, hlad, nedostatek všeho i zbraní, demoralizace lépe živeným a vybaveným nepřítelem atd. Absurditu válku zdůrazňují nejen nové bojové prostředky činící z boje anonymní jatka, ale i beznaděj a cynismus ve špitálech. Humanismus autora se projeví při srovnání německých vojáků a ruských zajatců, vidí v nich jen obyčejné lidi hnané proti jiným obyčejným lidem.
Expresivní výlevy, akční scény, zvráceně poetické situace, filosofické nebo sociologické úvahy, to vše dává knize strhující nádech, vyloženě válečných, bojových scén je zde minimum, jsou však o to silnější. Vše podstatné je řečeno na několika prvních stranách, poté se mnohé motivy a myšlenky opakují, doplňují, rozšiřují a prohlubují, čímž získává celkový dojem na intenzitě a naléhavosti. Závěrem bych jen dodal, že je pro mě dosti těžké uvěřit, že se ve stejné době a prostředí pohyboval i Josef Švejk - to spíše Ivan Děnisovič nebo některé Kafkovy postavy...