images/logo.png
Nový obsah pouze na blog.sahaweb.cz Uživatel: Nepřihlášen
Pozor, tento text může obsahovat děj nebo pointu recenzovaného díla. Odkazy na stažení titulků, obalů nebo dokonce filmů nebo CD na těchto stránkách nejsou a nebudou, a pokud budou uvedeny v diskusi, budou bez milosti mazány.

F.M.Dostojevskij - Nětočka Nězvanovová, Strýčkův sen

dostojevskij literatura_rusko

Dostojevskij proslul díky velkým psychologickým románům, které mě sice zaujaly, do hloubky jsem je však neprožíval. Zajímavější mi přijdou drobnější práce, třeba právě "Nětočka Nězvanovová" a "Strýčkův sen", napsané ještě před autorovým odsouzením a vězněním. Díky tomu zde nenajdeme pozdější tragiku a díla jsou spíše (gogolovsky) vtipná a ironická, docela mě bavila. Obě novely vydaly LK v jednom svazku a spojuje je i ženský pohled, zvláště ve Strýčkově snu jsou muži jen jaksi navíc a hybatelkami všech událostí jsou ženy.

Nětočka Nězvanovová

Úvod novely líčí mládí houslisty Jefimova, ten po objevení svého talentu odešel do Petrohradu dělat kariéru. Ve městě své nadání zneužíval, necvičil a jen se flákal, dal se na pití. Nakonec se pro peníze oženil a tím se stal otčímem malé Anny, neboli Nětočky, vypravěčky celého příběhu. Jefimov brzy vyženěné peníze propil, ale ze všech svých neúspěchů vinil manželku, která na něj celou dobu dřela. Brzy se stal trpěnou komickou figurkou pro své kritické šlehy, jež rozdával v zákulisí nebo špeluňce - a kritikem byl nesmlouvavým, talent stále měl a hudbě rozuměl. Nakonec vše utopil v alkoholu, který mu dával křídla k pádu, ze kterého vinil své okolí.

Vlastní Nětoččino vyprávění začíná kolem jejího devátého roku líčením toho, jak vnímala matku a otce (dlouho nevěděla, že jde jen o otčíma). Přísné a sedřené matky se bála a tak přilnula k otci a přijímala jeho myšlenky, často vyřčené v opilosti. Na některé z nich se fixovala a když je později chtěla s otcem probírat a realizovat, zjistila, že si je ani nepamatuje. Až mnohem později si uvědomila matčinu tragédii a její zklamání nad tím, že se jí dcera odcizila ve prospěch otčíma.

Do Petrohradu přijíždí známý evropský virtuos a Jefimov se zoufale pokouší dostat na jeho koncert, dokonce chce po Nětočce, aby ukradla matčiny peníze. Není to poprvé a v dívence se strašným způsobem sváří láska k otčímovi a strach z matky, nakonec otci pošle lístek známý kníže. Během koncertu pochopí Jefimov plnou pravdu o tom, jak zničil svůj talent, opustí umírající manželku a s Nětočkou uteče. Tento útěk si Nětočka vybájila již dříve, v jeho průběhu však omdlí před vraty knížete a ten se jí ujme, cítí to jako svoji morální povinnost. Z Nětočky se totiž stal sirotek - matka umřela osudný večer a otčím o dva dny později, když nevydržel nervový otřes.

Nětočka je nemocná, prožila mnoho nervových otřesů a také chudoba se na ní podepsala. Během uzdravování je Nětoččinou družkou komtesa Káťa, dcera knížete. Vztah obou dívek je rozporuplný, Nětočka ke Kátě velmi přilne, ale Káťa je svým původem šlechtična a tak nechápe chudobu ani to, čím si Nětočka prošla. A tak je živá, veselá a zdravá, ráda si hraje, kdežto Nětočka je mlčenlivá, zakřiknutá a stále pláče. Ale i Kátin vztah se pomalu mění a obě dívky k sobě nakonec velmi přilnou a mají se hodně rády, což sledujeme v sérii různých příhod. Když si toho ale všimne kněžna, postaví se proti, protože nechce, aby byla Káťa ovlivněna plebejkou a proto odjede celá rodina do Moskvy. Nětočka skončí na vychování u Alexandry Michajlovny, dcery knížete z prvního manželství a tedy Kátiné nevlastní sestry.

I k této starší dívce Nětočka brzy přilne. Alexandra je úzkostná, citlivá a melancholická, tichou láskou zbožňuje svého strohého manžela Petra Alexandroviče, který je k manželce až přehnaně shovívavý, což se projevuje při občasných nervových záchvatech, mezi oběma manželi je něco, co Nětočka nechápe, jakýsi tajemný smutek. V jejich domě stráví Nětočka období od devíti do šestnácti let, když je ji třináct, omylem objeví starý milostný dopis adresovaný Alexandře. Jde o dopis na rozloučenou, její milenec líčí, jak ho Alexandra vyzvedla vzhůru k sobě, protože jí nebyl hoden a jak se obává posměchu ostatních, kteří ji zničí. Ví však, že se její muž za ni postaví - sám mu to řekl. Tři roky žije Nětočka s tímto strašným tajemstvím, trpí v přítomnosti Petra i Alexandry, té se pokouší pomoci v jejím utrpení a zmenšit ho, aniž by však přiznala, že o všem ví.

Napětí narůstá, až ji Petr přistihne při čtení osudného dopisu, považuje ho však za dopis od jejího milence. Nyní dojde k tragickému vyústění - Alexandra podezřívala již dříve Petra ze zájmu o Nětočku a bránila její nevinnost, ta je nyní ohrožená domnělým milencem a Nětočka se k němu přiznává, aby uchránila Alexandru. Petr chce Nětočku vyhnat, Alexandra je však na její straně a tvrdí, že Nětočka není manželkou, že to může být první, nevinný dopis, zkrátka cokoliv. Během dramatické scény se dostane na přetřes i Alexandřin starý poklesek a Nětočka bezděčně prozradí, že o všem ví, toto vypětí přivede Alexandru na pokraj smrti. Vzápětí Nětočka Petrovi vyčte, že dával manželce neustále najevo, že on je ten, kdo je morálně na výši, odhalí ho jako pokrytce, který má o samotě jiný výraz, jinou a veselou tvář. Svůj zasmušilý a strohý výraz si nasazuje jako masku, když jde mezi lidi a zvlášť k manželce, jíž blahosklonně stále odpouští její poklesek.

***

V novele je velmi zajímavé to, jak vnímá dítě své okolí i to, že vnímá vše, i když tomu nerozumí, resp. tomu rozumí po svém. Na základě toho upřednostnila Nětočka otčíma před matkou, čehož později samozřejmě lituje, jenže to už není možné změnit. Toto zná asi každý ze svého života, přesto je Dostojevskij asi jeden z prvních, kdo o něčem podobném psal.

Dále mě zaujal vztah Nětočky ke Káti a později k Alexandře, u obojího bych možná ocenil i větší plochu. Autor totiž uvažuje o lidech do hloubky a mluví o jejich nitru, v tom začínám chápat jeho přínos světové literatuře. Dříve totiž, i když byl román v ich formě nebo se skládal z dopisů, tak tam chybělo ono prožívání, úzkost a utrpení. Čtenář to už dnes nemusí plně chápat, doba se změnila, zná však alespoň motivaci postav a jejich vnitřní pocity. A podstatné je i to, že Dostojevskij neradí ani nemoralizuje, jen líčí, i když niterně a subjektivně.

Normálně (ostatní) recenze nečtu, u Nětočky jsem z nějakého důvodu přečetl dvě. Zarazilo mě, že obě hluboce rozebírali Jefimova, jedna trochu Káťu, ale o Alexandře se v lepším případě autoři recenzí jen zmínili. Přitom závěr novely je podle mě její stěžejní částí, vrcholně dramatickou a lidskou. Zneuznaných opilých géniů žehrajících na okolnosti máme plno, i když i zde ukazuje Dostojevskij své mistrovství, ale ty subtilnější vztahy žen a jejich utrpení, to je něco nečekaného.

Strýčkův sen

Hlavní hrdinkou je Marja Alexandrovna Moskalevová, první dáma provinčního města Mordasova v jakási zapadlé gubernii. Její manžel, Afanasij Matvejič, hlupák, je po nějaké hlouposti v úřadě odklizen do bezpečí blízké vsi, jejich dcera, krásná Zina je i přes svůj věk, 23 let, dosud neprovdaná i když před rokem a půl snad došlo k aférce s chudým učitelem. Nyní se jí dvoří Pavel Alexandrovič Mozgljakov, považovaný za nejlepší místní partii, i když i on je tak trochu hlupák.

Dále poznáváme starého knížete K., který si parukou, umělými kníry, vousy a protézami dodává mladistvého vzhledu, od sklerózy a všudypřítomných lží mu ale nic nepomůže. Sklerotický stařeček, který neví, co bylo před hodinou a desetkrát za den změní své názory je ale stále v centru zájmu místních paniček v čele s Marjou, i když posledních šest let strávil osaměle na svém sídle. Jednoho dne se však rozhodl navštívit blízký klášter, jeho saně se v zatáčce vyklopily ale naštěstí jel okolo Mozgljakov, údajně jeho vzdálený příbuzný, a přivezl knížete na návštěvu k Marje.

První rozhovor s knížetem je místy absurdní, starý prostě blábolí, vymýšlí si a lže, aniž o tom ví. Mozgljakov ze srandy navrhne knížete oženit, což Marja sice odmítne jako cynismus, hned ji však napadne provdat za něj Zinu. A hned jí také svůj nápad oznámí, hrdá dívka je samozřejmě proti. Matka ji však připomene, že nedávno milovala učitýlka, jehož si nemůže vzít, nyní by se však stala kněžnou a po očekávané blízké smrti knížete si už může dělat co chce. Navíc umírá učitýlek na souchotiny a tak by mu svojí obětí a penězmi dala naději. Ve skutečnosti matka doufá, že Zina jako kněžna pozná svět a na učitýlka zapomene, Zina je ale touto komedií zhnusená a postupně propadá zoufalství.

Po obědě a šampaňském dojmou stařečka Zininou krásou a zpěvem a ten okamžitě podlehne a na místě požádá o její ruku. Jenže to vše za dveřmi slyší Mozgljakov, který hodlá udělat skandál, Marja ho však umluví týmiž argumenty jako dceru, tvrdí, že ji obětovala pro povznesení posledního období skvělého muže a až kníže zemře, tak si Zina jako kněžna může vzít toho, koho miluje, tedy Mozgljakova. Mozgljakovovi po chvíli dojde, že to byla jen intrika a tak se vrátí za rozespalým a společensky unaveným strýčkem, s jeho sklerózou a šampaňským ho snadno přesvědčí, že vše byl jen sen a že nikoho o ruku nežádal, vždyť by ho příbuzní zavřeli do blázince.

U Marjy se mezitím sjely všechny místní dámy, tedy její sokyně. O jejím úmyslu se dozvěděli snad ještě dříve, než ji vůbec napadl, všichni ti provinční lidičkové se totiž dokonale znají a pomýšlejí na totéž, takže je v tom i trochu závisti. Celou společností zní narážky na zásnuby a svatbu, kníže však mluví jen o snu a vše směřuje ke skandálu. Ten skutečně vypukne a všichni na sebe vyhrnou veškerou špínu, přesto je ještě možné vše zachránit. Bohužel promluví rozzuřená a zoufalá Zina a vše přizná, kníže samozřejmě nic nechápe. Přesto ihned opustí dům a odjede do hotelu, kde onemocní a za tři dny umře, čímž se ostuda Marji i Ziny ještě zvětší. A skandál pokračuje, když se Zina dozví, že její učitýlek umírá, stráví u jeho smrtelné postele dva dny.

***

Od prvních stránek mám z novely takový gogolovský pocit zapadlé gubernie a poměrů v provinčním ruském městečku. Objevuje se zde maloměstská společnost, kde se všichni vzájemně hlídají, soupeří spolu a bojují, přitom jsou navenek nejlepší kamarádi. Vidíme zde všechno to pokrytectví malého města, dojde i na humorné a ironické scény a zajímavé postřehy typu - tyranie se stala potřebou (ve vztahu Marji k manželovi).

Velmi zajímavý je dialog matky se Zinou, v němž mluví matka o oběti a milosrdenství, ať ke knížeti nebo k učiteli, obě probírají i odmítnutí Mozgljakova - svazek bez lásky s mužem, jehož si žena nemůže cenit obě odmítají. Zina pro své mládí a hrdost, matka po své zkušenosti s vlastním manželem. Matka se obětuje a intrikuje pro dceru, což musí každá matka i dcera pochopit, alespoň podle jejího chápání. A své intriky omlouvá a schovává za vyšší city, ať už mateřský nebo za to, že pasuje Zinu do pozice milosrdné sestry, která se má postarat o skvělého muže, tedy knížete. A že na tom sama vydělá? Co na tom.

Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale její postřehy a motivace jsou pochopitelné a obhajitelné. Jako matka chce pro dceru to nejlepší, nechce, aby její manžel byl neschopný nekňuba - a když, tak ať je aspoň bohatý. Je to možná despotické a pokrytecké, ale vše je (bohužel) schované za mateřský pud.

15.07.2012
dostojevskij literatura_rusko
Přidat názor:
Vyhrazuji si právo libovolný komentář smazat bez udání důvodu. Kritika mi nevadí, ale chci omezit anonymní výkřiky, které nemají s tématem nic společného.
V textu je možné používat HTML tagy a tuto zjednodušenou MarkDown syntaxi
Jméno
Text
Postřehy:
09.04.2020: Pár poznámek o tom, jak fotit (nejen) modely
Tento článek obsahuje moje poznámky a postřehy týkající se focení modelů. Určitě nejde o návod pro ostatní, spíše si to chci sám ujasnit... Když někdo postaví model, vyfotí ho a prezentuje ho na internetu. Typická fotka bohužel vypadá zhruba jako na následujícím obrázku. Takováto fotka podle mě úsilí s tvorbou modelu dosti sráží. Mimochodem, ani se mi nepodařilo vyfotit model tak špatně, jak je
extravaganza.controverso@seznam.cz: Zdravím, krásný a informacemi nabitý blog. Musím pochválit. Plánuji rozjet undergroundový zin, co by se týkal black matalu, ambientu, satanismu, left hand
Poslední diskuse Hudba/Knihy
Skimmed/Petr Pálenský - New Insanity/Revolta Per Chitarra (reedice)
O existenci Skimmed jsem věděl už v době jeho aktivity, ale osobní setkání mne vždy míjelo. Narazil jsem na ně až teď. A způsobili mi absolutní šok. Progresivní grind core, nebo co to je. Nečekaně
...
Jaroslav74 | 16.05.2020
Agon Orchestra - The Red and Black
A ještě k vašemu btw.: hudba a matematika k sobě vždy měly blízko, estetika, která klade na první místo "emoce" a matematiku vylučuje jako něco "fuj", má kořeny kdesi v romantismu a je už dávno
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Rozumím, jen ještě jednu důležitou věc - hudba na Red and Black je pochopitelně poměrně posluchačsky komplikovaná, stejně jako současná avantgardní tvorba (tedy současná +- 20 let) a k jejímu ocenění
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
K Agonu jsem se dostal přes PPU a také ze zvědavosti, jak zní současná "vážná" hudba. A jak píši v závěru "CD ukojilo moji zvědavost po tom, jak vypadá moderní vážná hudba a ukázalo mi, že toto už je
...
Saha | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Moc nerozumím tomu, proč recenzujete nahrávku Agonu, když nemáte rád současnou artificiální hudbu.. Btw. mohu vás ujistit, že o "chaoticky ozývající se jednotlivé tóny osamocených nástrojů" skutečně
...
Michal Nejtek | 08.01.2018
Statistiky
Aktualizováno: 06.11.2020
Počet článků/fotek: 1397/13869
(C) Saha - 1990 - 2024 - Verze 1.4.1 - 11.11.2020 - Generated by SHREC 2.225 - SHWB
Veškeré zde uvedené materiály vyjadřují pouze moje soukromé názory (s výjimkou knihy návštěv a diskusí, kam může přispívat kdokoliv), a pokud s nimi někdo nesouhlasí, tak je to jeho problém, nikoliv můj.