images/logo.png
SHWB na blogspot  | Uživatel: Nepřihlášen
Pozor, tento text může obsahovat děj nebo pointu recenzovaného díla. Odkazy na stažení titulků, obalů nebo dokonce filmů nebo CD na těchto stránkách nejsou a nebudou, a pokud budou uvedeny v diskusi, budou bez milosti mazány.

Richard Wagner - Parsifal (The Metropolitan Opera Live In HD - Divadlo Reduta, 02.03.2013)

Parsifal (1882) je poslední opera Richarda Wágnera, která ve třech dějstvích rozvíjí středověkou legendu o Svatém grálu. V Parsifalovi se tak sice setkáme s rytíři, nejde však o žádný romantický nebo hrdinský příběh, naopak, opera obsahuje mnoho filosofických témat a je dosti spletitá, mystická a symbolická. Dějová vrstva tvoří základní rámec a podobně jako u ostatních Wágnerových oper je mnohem podstatnější její symbolický význam, což je zvláště markantní ve druhém dějství.

***

V prvním dějství poznáváme údolí rytířů grálu, kde je nám průvodcem starý rytíř Gurnemanz. Král Amfortaz trpí nehojící se ranou, kterou mu způsobil kouzelník Klingsor. I on byl kdysi rytířem grálu, nyní se však pokouší získat grál jen pro sebe. Zatím získal jen posvátné kopí za pomoci Kundry, zvláštní ženy, která se nyní snaží najít lék pro Amfortaze a tím ukončit jeho utrpení, sama by však raději nežila ani nebyla. Veškerá pomoc Amfortovi je však marná, spásu mu přinese skrze soucit naivní a nedotčený mladík. To vše se dozvídáme při ranním rituálu Amfortovy koupele, který přeruší příchod mladíka, jež lukem zastřelil labuť, což je v údolí grálu neslýchané násilí. Parsifal nic neví, ani o sobě, a proto Gurnemanz doufá, že by to mohl být jejich spasitel. Vezme ho proto na slavnost odhalení grálu, což Parsifalovi nic neřekne a tak ho zklamaný Gurnemanz vyžene.

Druhé dějství zahajuje závažný rozhovor Klingsora s Kundry, kterou kouzelník ovládá proti její vůli a ona mu pomáhá v boji proti rytířům grálu. Do zámku vtrhne Parsifal a pobije bojovníky, tedy padlé rytíře grálu převedené na Klingsorovu stranu. Květinové dívky svádějí Parsifala a on by si s nimi rád hrál a laškoval, jejich dovádění však přeruší Kundry, která ho začne svádět sama. Během toho pochopí Parsifal Amfortovu fyzickou bolest i muka morálního selhání, a i díky tomu dokáže Kundry odolat. Ta to ocení a žádá jej, aby jí podlehl a tím ji spasil a vysvobodil, pak teprve může spasit i ostatní. I to Parsifal odmítne, tvrdí, že může spasit všechny jen když si zachová čistotu. V závěru dějství jej Kundry prokleje, aby nenašel cestu ke grálu, volá na pomoc Klingsora ale Parsifal zlomí jeho moc a získá zpět posvátné kopí.

Třetí dějství se odehrává opět v kraji grálu, těsně před Velkým pátkem. Kundry je zde opět jako trpící divoška, rytíři žijí v bídě a utrpení, protože Amfortaz odmítá sloužit obřad grálu a bez něj rytíři slábnou a stárnou. Do údolí dobloudí Parsifal, Gurnemanz pozná jej i kopí, Kundry mu omeje nohy a společně ho pomažou olejem. Gurnemanz ho zavede na (poslední) slavnost grálu, kde žádá Amfortaz smrt, odmítá nadále sloužit obřad, protože zklamal otce i ostatní rytíře. Nikdo se mu nepostaví, pouze Parsifal, posvátným kopím ho vyléčí a tím ho i spasí a poté převezme jeho úřad.

***

Inscenace Parsifala v Metropolitní opeře byla moderní a nadčasová, scéna byla převážně prázdná s kosmickým a/nebo abstraktní pozadím. Rytíře představovali muži v bílých košilích (saka i boty si sundali během předehry), Parsifal sám měl modrou halenu. Květinové dívky měly bílé šaty kontrastující s černými vlasy a brodili se po kotníky v krvavé vodě. To vše bylo velmi působivé a podtrhovalo to symbolické vyznění díla, přesto bych někdy rád viděl nějakou Wágnerovu operu v klasickém provedení, bez modernizace a abstrakce.

Scéna prvního a třetího dějství byla velmi podobná, rozdělená cca v polovině pramenem. V prvním dějství seděli v jedné části rytíři v bílých košilích v kruhu, mezi nimi a potokem přecházel Gurnemanz a Parsifal, Kundry byla na druhé straně potůčku, kde stály ve stínu dívky v černém. Zřejmě šlo o květinové dívky a v prvním dějství sloužily jen jako dekorace - chudinky tam musely stát celé dvě hodiny. Velmi podobná scéna třetího dějství působila jako po boji, jsou zde vykopány hroby a vše je omšelé, rozbité a špinavé, osobně mi to evokovalo zákopy první světové války.

Velmi zajímavá byla scéna druhého dějství, květinové dívky stály po kotníky v krvavé vodě, která postupně smáčela a barvila jejich bílé šaty. Dívky stojí u kopí, takže vypadají tak trochu jako tanečnice u tyče. V průběhu dějství přinesli postel, na které Kundry sváděla Parsifala. Také bílé povlečení postele se postupně barví do ruda krvavou vodou, což bylo velmi působivé.

Nejvíce mě zaujalo druhé dějství, jeho úvod je až strašidelný a čarodějný, následující rozhovor s Kundry je však stěžejní pro celou operu. Pro Klingsora je Kundry praďábel žen ale i loutka kterou ovládá, na jeho příkaz přemohla Amfortaze a využila jeho žádostivosti. Kundry je kletba, kletba je žádostivost, žádostivost je kletba. A tuto touhu (Kundry) Klingsor překonal a ona mu nyní slouží, jenže ne naplnění touhy ale její potlačení vede ke spáse.

Kundry samotná nechce Klingsorovi sloužit, hledá vysvobození ve věčném nic a bez-vědomí; kdysi se vysmála spasiteli a nyní marně hledá spásu a odpuštění. S tímto poselstvím pak kontrastují květinové dívky, jež jsou kvítka, která bez lásky zahynou. Zmíněné květinové dívky mi připomněly vodní žínky v Rusalce nebo víly ve Zlatu Rýna, což se mi obojí líbilo a tak se mi (hudebně) líbilo i jejich dohadování o Parsifala, scénicky bych uvítal něco romantičtějšího - a to přesto, že celé druhé dějství bylo velmi působivé.

Neméně působivé je Amfortovo utrpení, ten se potácí scénou, těžce kráčí v krvavé košili, podpírán svými druhy. Ostatním přináší grál útěchu, jemu však působí obřad grálu utrpení, jeho rána je věčnou upomínkou morálního selhání a podlehnutí Kundry. Proto chce zemřít, přestane sloužit obřad grálu a rytíři ztrácí sílu, stárnou a umírají, Amfortaz tak těžce volí mezi vlastním utrpením a povinností sloužit obřad grálu, z čehož ho vysvobodí až nezkažený Parsifal, který přináší spásu skrze soucit. Parsifala chránila matka před mužským pokušením, nechtěla, aby zemřel v boji jako jeho otec. Hloupost a nevinnost ho činí odolným touze, není jako ostatní muži. Jeho závěrečná proměna ve spasitele však nevyzněla příliš věrohodně.

Celou operu provází složitá (křesťanská) symbolika, prolíná se zde realita, mystika, přítomnost a minulost. Parsifal zachycuje symbolický boj dobra a zla, resp. boj tělesnosti a duchovna, který nemá vítěze a proto nedochází k řešení, resp. řešením je utopický nezkažený mladík. Jde vlastně o završení naší západní civilizace, která již od prvních řeckých filosofů přináší rozpor mezi tělem a duší místo aby hledala jejich jednotu, jak to učí některé východní filosofické směry. Marnost tohoto základního rozporu těla a duše podtrhuje zoufalá touha po spáse, kdy v (každém) příchozím hledá Gurnemanz vyvoleného spasitele.

Kromě Parsifala přechází všichni z jedné strany na druhou, což je činí lidskými. Amfortaz podlehnul Kundry (kterou chápu jako personifikovanou touhu), ta slouží oběma stranám (a stojí tak mimo dobro a zlo) a přitom čeká na vlastní spásu. Gurnemanz její obojetný přístup obhajuje - tím, že slouží nám, pomáhá nám i sobě, ona sama však říká, že nepomáhá nikdy nikomu.

Umělecký dojem z provedení byl ohromný, opera je to velmi slavnostní a vznešená, zejména v částech s grálem, tedy v závěru prvního a třetího dějství, kde sborové scény a hluboké tóny přináší až mystický opar velkého tajemství. Druhé dějství je pak stěžejní k pochopení (Kundry), nevím, jestli jsem vše pochopil správně, ale to není podstatné. Abstraktní inscenace se nakonec ke druhému dějství docela hodí, protože je tím zdůrazněna jeho symbolika. Na druhou stranu, bez rytířů, tedy jen s muži v košilích to ztrácí vnější křesťanskou podobu, a o to hlubší může být rozpor člověka. Každopádně toto moderní pojetí posouvá vše trochu jinam. Zajímavých je i několik (vnějších) motivů podobných s Ringem, jako je kopí nebo stárnutí bez kouzelného zdroje mládí.

PS: Parsifal je nejdelší Wágnerova opera, trvá skoro pět hodin a první, dvouhodinové dějství, bylo strašně dlouhé. Na jeho délku si pár lidí stěžovalo, navíc sedadla v Redutě nejsou pohodlná, ale - to je prostě Wágner a musí se s tím počítat - tedy s tou délkou, za nepohodlná sedadla Wágner opravdu nemůže.

31.03.2013
Přidat názor:
Vyhrazuji si právo libovolný komentář smazat bez udání důvodu. Kritika mi nevadí, ale chci omezit anonymní výkřiky, které nemají s tématem nic společného.
V textu je možné používat HTML tagy a tuto zjednodušenou MarkDown syntaxi
Jméno
Text
Postřehy:
10.11.2019: Arduino 02 - Co koupit?
Když jsem psal první díl o Arduinu a elektrotechnice, tak jsem si myslel, že na letošní Vánoce budu vybírat nějaký vhodný set. Na podzim to sice vypadalo, že nebudu mít čas se něčemu takovému věnovat, teď to zase vypadá, že by chvíle času zbýt mohla. A tak se zatím zabývám alespoň rešerší možností. Napadají mě totiž otázky jako: originální deska nebo klon, jaká verze desky, jen základní deska a 
extravaganza.controverso@seznam.cz: Zdravím, krásný a informacemi nabitý blog. Musím pochválit. Plánuji rozjet undergroundový zin, co by se týkal black matalu, ambientu, satanismu, left hand
Poslední diskuse Hudba/Knihy
Agon Orchestra - The Red and Black
A ještě k vašemu btw.: hudba a matematika k sobě vždy měly blízko, estetika, která klade na první místo "emoce" a matematiku vylučuje jako něco "fuj", má kořeny kdesi v romantismu a je už dávno
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Rozumím, jen ještě jednu důležitou věc - hudba na Red and Black je pochopitelně poměrně posluchačsky komplikovaná, stejně jako současná avantgardní tvorba (tedy současná +- 20 let) a k jejímu ocenění
...
Michal Nejtek | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
K Agonu jsem se dostal přes PPU a také ze zvědavosti, jak zní současná "vážná" hudba. A jak píši v závěru "CD ukojilo moji zvědavost po tom, jak vypadá moderní vážná hudba a ukázalo mi, že toto už je
...
Saha | 09.01.2018
Agon Orchestra - The Red and Black
Moc nerozumím tomu, proč recenzujete nahrávku Agonu, když nemáte rád současnou artificiální hudbu.. Btw. mohu vás ujistit, že o "chaoticky ozývající se jednotlivé tóny osamocených nástrojů" skutečně
...
Michal Nejtek | 08.01.2018
Václav Havel - Largo desolato, Pokoušení, Asanace
To je zajímavé, asi si je taky přečtu. A alkohol a volné vztahy bych tak nějak tolerovala. Není to sice ideál, ale ani to není důvod k příliš přísnému soudu.
...
Verunka | 12.11.2017
Statistiky
Aktualizováno: 08.12.2019
Počet článků/fotek: 1380/13846
(C) Saha - 1990 - 2019 - Verze 1.3.32 - 11.05.2019 - Generated by SHREC 2.216
Veškeré zde uvedené materiály vyjadřují pouze moje soukromé názory (s výjimkou knihy návštěv a diskusí, kam může přispívat kdokoliv), a pokud s nimi někdo nesouhlasí, tak je to jeho problém, nikoliv můj.